Strýc

Lopata se zaryla do hlíny a narazila.
"Tam už je urna," zasípal podivný hlas hrobníkův.
"Tak tady v rohu," ukázala babička.
Hrobník zvedl lopatu a znovu bodl do vzpomínek a do úcty k mrtvým. Lopata zaklepala pradědečkovi na urnu, až jí otřásla.
"Tam je taky," zasípal hrobník.
"Tak tadyhle napravo," navrhla.
Hrobník pozvedl obočí a bodl. Zvedl hlavu. Nebylo třeba slov.
"Tak tamhle vzadu," ukázal František.
"Podivejte… máte v tom hrobu vůbec ještě místo? Vidim tam pár fleků, kde by ještě mohlo bejt volno, ale jinak je tu plno," sípl hrobník unaveně.
"Tak tamhle vzadu," zopakoval František.
" Tak dobře," řekl hrobník a bodl. Pak se usmál.
"Výborně, Franto," zaštkala babička.
Hrobník vykopal jámu a dal do ní zbrusu novou černou urnu. Potom ji zase zaházel a dal si lopatu přes rameno.
"Nashle," řekl a šel si po svých.
František s babičkou zůstali stát nad hrobem ještě dlouhou dobu. Pak na něj František položil růži, babička udělala ve vzduchu křížek a odešli ze hřbitova společně se dnem.

‚Já ale ještě nechci umřít!' zařval strýc, ale nikdo mu neodpovídal. František s babičkou mu zmizeli z dohledu.
‚Přece ještě nemůžu umřít… přece musí existovat cesta, jak se vrátit… nebo ne?' na hovory sám k sobě si teď strýc musel zvykat.
‚Ale já chtěl udělat ještě spoustu věcí!' zařval znovu. Čekal, že teď mu bude odpovídat pánbůh, nebo někdo takový, ale bylo ticho. Byl sám sebou a štvalo ho to.
‚Alespoň nějaký další duše by tady mohly bejt…' prohodil, ale pořád mu nikdo neodpovídal.
‚Alespoň někdo by mi mohl odpovědět!' zařval.
‚Mohl,' slyšel, ale došlo mu, že si odpověděl sám. Byl úplně sám.
‚To mi nikdo nenamluví, že jsem žil celej život jenom proto, abych po smrti byl ve stejnym světě, akorát neviditelnej, neslyšitelnej a nehmatatelnej,' řekl strýc a zavrtěl neexistující hlavou.
‚Ale jo,' odpověděl si.

Autor článku: Matěj Čuchna
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí